Narodil se roku 316 v posádkovém městě Sabaria v Horní Panonii (dnes Szombathely v Maďarsku). Otec byl vysokým římským důstojníkem a dal mu jméno po římském bohu války, Marsovi.
Značně podrobný životopis sv. Martina nám zanechal jeho současník a spisovatel Sulpicius Severus (363 – 425) z Aquitanie, který jeho jméno vykládá jako „odvážný“ a „smělý“.
Pretorian Martin
Již v prvním roce Martinova života se jeho rodina přestěhovala do Pavie v severní Itálii. Zde, po základní škole, již v patnácti letech (o dva roky dříve, než bylo zvykem) jej otec přiměl k následování ve vojenské kariéře. Martin se stal zdatným Pretoriánem (elitní císařské legie)
Martin se stal křesťanem
V Pavii se Martin seznámil s křesťanstvím a rozhodl se pro křest. Stačil se zde mezi katechumeny pouze zapsat, protože ho jako mladého vojáka přeložili do Amiens v severní Galii (dnešní Francii). V té době prožil příhodu, která ho učinila mnohem slavnějším než jeho hrdinské skutky.
Příběh, který Martina nejvíce proslavil
Vypráví se, že za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, se u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Martin neměl sebou peníze, ale celým srdcem cítil s tímto chuďasem, třesoucím se zimou. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby ubožáka ochránil před následky prochlazení. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus zahalený polovinou jeho pláště a zaslechl jeho slova: „Martin, ještě jako katechumen, mne zakryl tímto pláštěm.“
Svatý křest přijal o velikonocích v r. 339. Ač v srdci měl touhu po zasvěceném životě, pro důstojnické povinnosti a odpovědnost setrval u císařské armády ještě 15 let.
Jako velitel byl přátelský a se svým sluhou jednal bratrsky. Zval ho ke stolu a když byl zmožen únavou, tak mu Martin dokonce sám posloužil. O odchod z armády požádal v březnu 354, kdy odmítl tzv. donativum – peněžitý dar od císaře, který byl dáván vojákům před bojem. Toto odmítnutí bylo zprvu pokládáno za zbabělost. Martin se však nabídl a jel proti germánským nepřátelům z Alemania před vojskem a místo zbraně si vzal kříž. Proti němu pak vyrazilo germánské poselstvo, žádající o mír. To bylo křesťany považováno za zázrak a Martinovi umožnilo odchod z vojska.
Odešel do Poitiers, kde mu biskup Hilarius (pam. 13. 1.) chtěl udělit jáhenské svěcení, které zprvu odmítl, protože se věřícím nelíbil přechod od armády k duchovní službě. Hilárius jej tehdy ustanovil exorcistou a snažil se o jeho teologické vzdělávání.
V mimořádném snu měl Martin další zážitek, týkající se rodičů, přebývajících opět v Panonii. Považoval to za pokyn, aby je navštívil a pokusil se je obrátit ke katolické víře. Podařilo se mu to jen u matky. Zároveň se v Panonii dostal do sporu s ariánskými bludaři, kteří byli pod ochranou císaře a proto měli odvahu tvrdě postupovat proti katolickému obhájci.
Martin Poustevníkem
V té době byl biskup Hilarius poslán do vyhnanství v Elinasien ve Frygii, protože Konstans svévolně vyměňoval katolické biskupy za ariánské. Martin se to dozvěděl asi při příchodu do Milána a chtěl u tohoto města vést poustevnický život, ale ariánským biskupem Auxenciem byl vyhnán. Odešel na severozápad Itálie do Ligurie a poustevnický život vedl ještě s jedním knězem u Albenga na ostrově Gallinara do začátku roku 360, kdy se dozvěděl o návratu biskupa Hilaria.
Setkal se s ním opět v Poitiers a byl od něj vysvěcen na jáhna a po určité době přijal kněžské svěcení. S biskupovým souhlasem žil poblíž města opět poustevnickým životem a hlásal evangelium venkovanům.
S biskupovou pomocí také založil mnišské komunity v Ligugé a v Marmoutier. Tehdy se začaly také šířit pověsti o jeho divech.
V roce 371 zemřel biskup Libor v Tours, 100 km severně od Poitiers. V zájmu věřících sem byl Martin údajně vylákán a manifestačně zvolen biskupem. Některé legendy hovoří o tom, že se Martin pokusil před zvolením schovat mezi husy, ale jejich hlasitým kejháním byl prozrazen. Proto se husa dostala mezi jeho atributy i do tradičních svatomartinských pokrmů.
Martin biskupem
Martin nakonec volbu přijal a údajně 4. 7. 371 byl vysvěcen za biskupa Tours. Z tohoto města se vydával na misijní cesty po Francii a snažil se o apoštolské působení mezi venkovským obyvatelstvem. Nápomocný mu byl klášter v Marmoutier, kde se opisovala křesťanská literatura a ve škole askeze vyrůstali noví duchovní.
Martin každého roku navštívil všechny farnosti biskupství, cestujíce nejprostším způsobem – pěšky, na oslu nebo v loďce. Zakládal malé venkovské kláštery a zasloužil se o obrácení galského venkova. Mnozí životopisci připomínají četné zázraky, které souvisely s úkony víry a projevy jeho oddané lásky ve službě postiženým lidem.
Zasazoval se za nespravedlivě a tvrdě vězněné a v zájmu křesťanské lidskosti se neváhal obracet i na císaře, aby zabránil rozsudku smrti. Je vzpomínáno jak se zastával Prisciliána, odsouzeného jako bludaře, který byl na nátlak španělského biskupa Ithacia popraven a jak se Martin opakovaně zasazoval u císaře Maxima za další odsouzené k smrti. Na jejich záchranu a aby zabránil masakrům ve Španělsku, uzavřel církevní společenství s Ithaciem, které bylo císařovou podmínkou, ačkoliv považoval počínání Ithacia za odsouzeníhodné a namířené proti asketickým mnichům.
Dožil se 80 let a zemřel při pastorační návštěvě v Candes 8. listopadu 397. Po řece Loire bylo jeho tělo přepraveno do Tours a 11. listopadu, za mimořádně velké účasti lidu, uloženo jak si přál do prostého hrobu mezi věřícími. V čele pohřebního průvodu šlo údajně na dva tisíce mnichů a zasvěcených panen.
Nad jeho hrobem, který se stal cílem mnoha poutníků, byla postavena velká bazilika. Za Francouzské revoluce byla zničena, ale úcta k němu se nepřestala šířit. Ve Francii mu prý bylo zasvěceno přes 3600 kostelů a klášterů. Další v Itálii, Německu, Rakousku a v Uhersku. V hlavním městě Slovenska je mu zasvěcen nejvýznamnější dóm. Jeho jméno nesou některá města i ostrov v Karibiku.
Kéž si jeho myšlenku : „Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi“ (Antologia, p. 637), osvojí všichni, kteří nouzi netrpí.
Patron: Francie; vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů
Atributy: voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha
Zdroj: http://catholica.cz/?id=4828
